Am I so bad? - 2.díl

Am I so bad?

"Vážení cestující, zapněte si prosím vaše bezbečností pásy, za chvíli přistáváme." 

Pomalu jsem se začala probírat ze světa snů. Z věty, kterou oznamoval pilot posádce jsem sice slyšela jen poslední část, ale bylo mi jasné, co mám dělat. Ještě v polospánku jsem si zapla svůj pás a podívala jsem se z okna. Letadlo začalo pomalu směřovat dolů. Hurá! pomyslela jsem si. Můj nový domov.

Když jsme přistáli, byla jsem jako na jehlách. Jsem v Anglii, to není možné! Na každém rohu mám šanci potkat tu nejperfektnější skupinu za všech. One Direction. Od té chvíle kdy jsem zjistila, že se sem již brzy dostanu jsem vyprávěla všem co se jen nechomýtli, že mě spatří Niall a že se do mě zamiluje a že budeme žít spolu šťastně až navěky. Především mojí bestie Stephany. Není to Directioner, takže to nesnášela zrovna nejlépe, ale má mě moc ráda, takže se to vždy alespoň pokusila vyslechnout.

Vystoupila jsem z letadla a užívala si ten krásný pocit. Všude kolem se valily proudy lidí. Očividně jsem jim překážela, když jsem stála uprostřed letiště, ale to mi teď bylo upřímně jedno. Asi bych takhle stála ještě dlouho, kdyby mě nepřerušil šílený řev. Chtěla jsem se otočit, abych zjistila co se děje, ale najednou do mě někdo prudce narazil. "Au! Bože, co to vyvádíš?!" Zařvala jsem na kluka, který mě srazil k zemi. Podíval se mi do tváře a já málem omdlela. Byl to Zayn Malik. TEN Zayn Malik. Vypadalo to, že chce něco říct. Pak se ale znovu ozval ten řev, tentokrát z ještě větší blízkosti a on se s omluvným výrazem ve tváři zvednul a rozeběhl se směrem k černé dodávce z které pro něj právě vybíhali tři statní muži. Naskočil dovnitř, než se ale stačili dveře zavřít, ještě zamával všem fanynkám, jako by kvůli nim právě nemusel běžet maraton. Pak se ale ozvalo hlasité prásk a černá dodávka se rozjela pryč..

"Ne, fakt si nedělám srandu, byl to on! .. Proč by tam jinak byla ta dodávka? .. Zayna bych poznala všude! .. Jasně, já taky. Ještě zavolám. Mám tě ráda" Zavěsila jsem telefon a sluchátko jsem zastrčila tam, kam patří. Právě jsem volala svojí nejlepší kamarádce-vyprávěla jsem jí o tom co se stalo dnes na letišti. Nezdála se mi zrovna přesvědčená. Až ale budou na Twitteru lítat zprávy o tom, že šla na letiši po Zaynovi kupa Directionerek, určitě změní názor. Mimochodem, ano, už jsem u tety. Na letiště přijela jen pár minut po mém s střetnutí s jedním z mých idolů. Pořád mě pusinkovala a říkala jak moc se jí stýskalo. Snažila se mluvit česky, ale moc jí to nešlo. Nakonec jsem ji přesvědčila, že klidně může mluvit anglicky, stejně si to musím před školou pořádně procvičit. Když jsme dojeli k tetě domů, bylo to obrovské překvapení. Čekala jsem malý, moderní domek se zahrádkou, který by podle mě na ni docela seděl. Místo toho jsem spatřila opravdu obrovský dům, postavený v gotickém slohu. Kolem byla spousta stromů, jezer a čistého vzduchu. Všechno je tu vážně naprosto perfektní! Tedy, až na mou sestřenici Elisabeth. Je o rok starší než já a myslí si, jak není úžasná. Jako by nestačila její protivná povaha, ještě navíc nesnáší One Direction. Opravdu, asi má "nejoblíbenější" příbuzná. Ale co, je tu tolik skvělých věcí, že bych kvůli nim přežila i tři takové sestřenky.

"Clááiré!" Snažila se na mě teta volat mým českým jménem. Moc jí to nešlo, ale i snaha se cení. Seběhla jsem dolů ze shodů a cestou jsem ještě stihla vypláznout jazyk na Elis, která ležela na posteli a v něčem si četla.

"Claire, co kdyby ses šla podívat do parku?" Zeptala se mě teta se zvláštním úsměvem. Mamka ho vždycky používala, když pro mě měla nějaké překvapení. 

"No.. Proč ne?" Řekla jsem a zasmála se. Kdo by tady neměl dobtou náladu? Vyběhla jsem zpátky k sobě a vzala jsem si zelené tílko a bílé legíny. Vlasy jsem si vyčesala do culíku a pak jsem se podívala do zrcadla. Nikdy jsem se sebou nebyla nějak extra spokojená, ale tahle kombinace se mi docela líbila. 

Rozloučila jsem se s tetou a šla jsem tedy ven. Bylo krásně, svítilo sluníčko a na obloze nebyl téměř žádný mrak. Zamířila jsem k nejbližšímu stromu, abych se schovala do stínu. Uviděla jsem tam lavičku, tak jsem k ní zamířila. Pak jsem si ale uvědomila, že je tam nějaká skupinka holek, která obkloupuje dva chlapce na lavičce. Chtěla jsem jít jinam, abych nepřekážela, pak jsem si ale všimla těch vlasů. Byly blond. Ten kluk měl úplně stejný účes jako Niall.. A to držení těla.. Nedalo mi to a vydala jsem se blíž. A.. Ano, je to on!! Zadržela jsem dech. Nakonec jsem jen bezmyšlenkovitě vyslovila jeho jméno. "Nialle.." Pak všechno zčernalo a já upadla do bezvědomí.