Am I so bad? - 1.díl

Am I so bad?

Rozhrunula jsem závěsy svého pokoje a vyhlédla z okna. Musela jsem přivřít oči, protože ranní slunce dnes bylo opravdu vtíravé. Až mi to přišlo zvláštní.. Odvrátila jsem se od okna a šla se kouknout na mobil, kolik je vlastně hodin. Normálně mi je docela jedno v kolik o prázdninách vstávám, ale dnes ne. Ve tři hodiny mám totiž být na letišti a čekat na letadlo, se kterým doletím za svou novou budocností. Za tetičkou do Londýna!

Vzala jsem mobil do ruky a koukla se na čas. Chvilku jsem na něj jen tak zírala a pak začala panika. Jsou dvě hodiny! Musím se ještě stihnout převléknout, dobalit, zkontrolovat letenky, najíst se a mamka mě musí dovézt na letiště-cesta zabere přibližně půl hodiny. To mi ta budoucnost tedy pěkně začíná! ..Každopádně, do dvaceti minut jsem naštěstí všechno stihla a dokonce mi mamka stačila nacpat do pusy.. Ani nevím co to bylo.

2hodiny 48minut. Dorazili jsme na letiště. Objímám mamku a snažím se vnímat klasické řeči, jako např. Buď na sebe opatrná, Pozdravuj tetu, Mám tě ráda, Piš, Nechoď pozdě spát, Vzala sis kartáček? .. Dala jsem jí prst před pusu, aby toho už konečně nechala. "Neboj mami, zvládnu to. Mám tě moc ráda." S pohledem plným pýchy na svou již brzy plnoletou dceru, zůstala matka před vchodem a mávala na mě, dokud jsem se jí neztratila z očí. Teď nebyl čas na stýskání, musela jsem rychle doběhnout ke správně přepážce a to tak rychle, aby mi letadlo, pokud možno, nezmizelo před očima. Chvíli jsem pátrala, ale nakonec se mi podařilo najít správné letadlo a dokonce i přesvědčit jakéhosi nabručeného šedesátníka s mohutným knírem, aby mě do letadla vůbec ještě pustil. Když jsem se konečně usadila do pohodlného bílého sedadla, vydechla jsem úlevou. Stihla jsem to! Sice jen tak tak, ale to není důležité. Hlavní je, že mé letadlo, překřtěné na 'Budoucnost 111', mě právě přesouvá do země, o které jsem snila už asi od svých jedenácti let..